Dnes je moderní RETRO

Mám domluvený malý chirurgický zákrok v nemocnici v Bohumíně. Můj lékař ma jistě důvod proč si vybral Bohumín.
Ráno v 7 se mám dostavit někam, kde mi můj lékař sdělil, že to najdu .

Je nádherné mrazivé ráno. Vločky tiše poletuji ve světle pouličních lamp a s nich na zemi se třpytí jako vzácný poklad.
Bílou neznou pokryvkou již někdo přede mnou prošel. Hlavou mi proletí Čapkova povídka o stopách ve sněhu, které nevedly nikam.
Autobusem,vlakem a tramvají... a jsem na místě. Bohumínska nemocnice . Vse je ještě zahaleno tmou. Okna nemocnice září a možná by v nich někdo mohl najít něco tajemného, poetickeho.
Otevírám dveře budovy, v momentě se ocitam v jinem čase. Jako by mne nekdo přenesl zpět o nekolik desitek let. Jsem v době 50 let. Nic se tu nezměnilo. Rikam si možná to byl záměr, dnes je v módě vše co je retro.
Výtahem, který by mohl vyprávět dlouhé příběhy vyjíždíme do 3 třetího patra. Jede se mnou další paní, jdeme na stejné oddělení. Bavíme se. A tak vychutnat úplně pocit deprese 50 let, kterou tato budova každým svym dechem vyzařuje se mi nepodaří.
V čekárně , ktera na nás nevlídné dýchla zdobí stěny různé citáty s pozitivní tématikou. Alespon něco se tu změnilo.
Ze dveri vykoukne příjemná sestřička, vyzpovída nás , preda panu doktorovi . Mladý zastupce primáře, vypada velmi vážné a já uvažují jáký ma asi smysl pro humor.
Po krátkém čekání nás vedou na pokoj.

 Jsme doprovozeny na pokoj , ja zjišťuji, ze jsem přišla uplne nepřipravena, nemaje s sebou nic ani přezuvky.
Vzpomínám si, jak jsem poslala Danka na operaci zubů. Ten sice prinesl papírek s tim co má mít. Většina věcí byla preskrtnuta, pyžamo, papuče... vše bylo preskrtnuzo, jediné co zbylo byl občanský průkaz a toaletní papír. Zdálo se mi to divné ale Danka jsem přece jen tatko vybavila .
Při střetu s realitou se divil nejen Danek ,ale i zdravotní sestry. Jejich komentář, on si přišel na operaci zubů jen s toaletním papírem.
Vypadám v krátké erarni noční košili a kozackach ke kotníku stylově na chudou sluzebnou z Anglie 19 století.
Nu což. Na smutkem pokoji jsme tři. Tři opryskane staré železné postele, tri kovové noční stolky, opryskane dveře a dve zatrene díry po umyvadle. Tak v tomtom pochmurném pokoji kralujeme my tři gracie.
Nejmladsi z nás si lokne čaje a říká, no nemá se to, ale přece jen neumru žízní , spiklenecky na mne mrkne a ukousne si kousek čokolády. Přichází sestřička, takový diblik , certovy kaminky ji hrají z očí. Ptá se mne jedla jste, pila jste. S mou zápornou odpovědi je spokojená. Klidne se na ni podívám a ptám se a teď již můžu? Začínám mit celkem  hlad . Dáva nam k podpisu papíry v nichž stojí, že po narkoze bychom neměli mit u sebe na 36 hodin nože, pily.... jsme ji se na sestřičku a nemohu si odpustit dotaz . Kdyz teda během těch 36 hodin nekoho s tim ostrým předmětem  no ... když mu ublížim budu osvobozena? Sestřička se rozesmeje a pritakava . Ja v duchu kuji plány a představují si jak překvapit souseda . Ta nesvepravnost po činu je lákavá.
Živě se bavíme smejeme a vypada to že na nas zapomněli. Nezapomněli ve 12 přichází sestřička i s postelema nas zenou na chodbu. Kazdou postel označí jmenem. Sestřička tato jiz neni příjemná, zapadá do atmosféry budovy. Nevíme jak se jmenuje , tak ji říkáme můra. Ona můru opravdu připomíná.
Na chodbě se živě bavíme,smejeme jako by nás ani nečekal zákrok. Doktor se diví, to jsem tu jeste nezažil. Co nám zbývá. Sestřička přicházejíci k nám  znudenym krokem nam  lakonicky sděluje, ze nevi co se děje, ale včera to meli rychleji . Snazim se ji zklidnit, že to nevadí, že až nás budou brát zítra, třeba to bude na čas.
Na chodbě jsme osireli. Z ošetřovny po chvíli vykoukne naše můra a říká dame vás zpátky na pokoj i s postelema. Máme tady technický problém. A tak jsme zpět v našem království. Nesměle se ptám naši můry, co za technický problém se vyskytl. Podívala se na mne ostře a bezděčně pronasi, doktoři maji hlad. Kvůli vám by nestihli oběd. No mit nenajezeneho doktora to je jako se snažit jet autem bez chladiče. Taky by se mohl zadrit. A jsem v duchu vděčná mistni kuchyni, ze tento technický problém hbitě vyřeší.
Znovu jsme vyhnáni na chodbu. Znovu s nami vezou naše nešťastné postele. Nejstarší z nás napomina děvčata už se nesmejte, zase nás potrestaji a půjdeme zpet na pokoj. Praxi už v tom máme.
Na chodbě vedouci k operačnímu sálu visí obrázek s citatem hlubokého významu. Záleží na intenzitě prožitku a ne na nesmyslné délce existence .
Tak si říkám tahle nemocnice jde nejenom s duchem doby, kde se ujímá vlády retro styl. Mistni maji i velký smysl pro humor.
Přijíždím domů, otvírám internet , koukne na mne článek , Jak zařídit dům v retro stylu. ......