MOJE DOBA KOVIDOVA

Moje doba kovidová, ach tak doba byla zvláštní. Byla jsem v Ostravě, když vypukla ta šílená panika. Od čtvrteční půlnoci. Všichni do masek i venku. Nechápu, jak mohu chytnout nebo roznést kovid v takovém parku. V duchu si představuji, jak na mne virus čeká a zákeřně se chechtá zpoza dubového listí. Ještě pár hodin, předtím, než vyšlo v platnost toto směsné nařízení jdu parkem. Z 10 m na křicí 15 ti leté děvče. Paní, kde máte masku, chcete mne zabít? Nevěřícně na ni koukám. Ten virus musí být přeborníkem ve skákání. Snažím se ji uklidnit a tak na ni křičím stejně hlasitě, to aby mne na tu dálku slyšela. Nařízení platí až od zítřka. Ale zabít mne můžete už dnes. Ach jo, kdfyby to bylo tak lehké, přibylo by jistě masových vrahů. Vypadá to, že mnohio lidí rádo poslouchá. Večer dumám, jak poslechnout, ale ukázat nesmyslnost tohoto nařízení. Už to mám, ušiji si burku. Vytahuji látku a dávám se do díla a představuji si, jak se bude tvářit ona dívčina, až mne potká v noci.

S mou burkou mám hodně legrace. Třeba takové švejkovské vládní nařízení, v kterou dobu, které věkové skupiny mohou chjodit do obchodu. No kdo mi pod burkou bude dokazovat můj věk. Takto dosahuji svobodu. I v autobuse je okolo mne mnoho místa. Přicházím na to, že je to velice zajímavý experiment. Já vidím druhé, ale oni díky tomu, že se mnoju nemají ani oční kontakt jsou zmateni, nemaji žádné reakce. Směji se, pláči a nebo na ně vyplazuji jazyk? Mohou se jenom domnívat.

Vzhledem k tomu, že jsem povahy hravé jsem svou masku trošku vylepšila. Přece jenom mi chybělo obočí. Po krátké době jsem ke své hře zlákala i Danka. Ale věřím, že nás co přislo na to jak si tuto dobu zpříjemnit bylo více.

Rozhodla jsem se odltetět, přece jenom světem bujelo šílenství a já jsem se chtěla vrátit za Standou. Danek mne prosí, mami, vyfoť se mi takto na letišti. V duchu věří, že k tomuto nebudu mát odvahu. Jak moc nezná svou matku. I přes letištní kontrolu jsem hrdě kráčela ve své skvostné burce. Paní to si budete muset sundat, zní naštvaný hlas celníka. Odmitám s tím, že přece nemohu porušit nařázení vlády, co kdybych ho nakazila. Nerada odlétá, nejistota, kam až může zajít davové šílenství mne ničí. I v Americe lidé blázní, někteří mají masku na sobě, ikdyž jedou v autě sami. Je to úsměvné a smutné zároveň. Rok se sešel s rokem a já neočkovaná letím do Čech, na Floridě je již situace lepší , lidé už nenosí masky tak dramaticky a s takovou hysteríí. Florida ráj důchopdců a je tato chřipka neskosila, smrtka neměla žně, za to medía a farfma průmysl ano. V Čechách stále panuje rouškovací mánie. Někteří protestují, jiní poslouchají jako švýcarské hodinky. Do obchodu zásadně chodím bez roušky. Je to zajimavá zkušenost. Některé prodavačky na mne sohlasně kývají, jiné ignorují a najdou se i takové se kterými vedu rozhovory. Paní nemáte roušku, no to vím, paní ale je nařázení vlády, že se musí nosit roušky. Povzdechnu si, no to je možné. Paní, ale bez roušky tady nemůžete být. Košík mám již plný zboží, kouknu na něj, usměji se na prodavačku a říkám Já vás úplně chápu a nebudu vám dělat potíže, nechám vám tedy svůj nákup a odejdu nakoupit jinde. Vždycky se ozvalo, paní, tak to ne , tak to si tady nakupte. Vidina ušlého zisku byla děsivější, než vládní nařízení.¨ A tak vždycky nakoupím bez masky. Jednoho dne dostávám horečky horečku a testy potvrzují, že mám kovid. Jásám, poprve v životě jásám , že jse¨ nemocná. Půl roku po mne nikdo nebude chtít výtěry z nosu. Ta svoboda je úžasná, hlavně mi to vbyjde na odlet. Stojím v řadě na jednu akci, nevěřím svým očím, před vstupem stojí hřmotná paní a všem kontroluje testování, očkovaní a nebo potvrzení o prodělání kovidu. Kam jsme to došli, kam jsme se to nechali dotlačit? Paní se dožaduje mého papíru, kterého jsem hrdým vlastníkem, Pronáším, paní to myslíte vážně? Ano, bez toho vás nepustím. Držím svou linii, když vám papír ukážu odejdu. Tuthle tuto fašistickou diktaturu nebudu podporovat. Paní trvá na svém, poslušně ji ukážu papír, paní je spokojená a kýve mi, tak postupte dále a můžete si koupit lístek. Pomalu ukládám svou propustkovou svátost do tašky a otáčím se k odchodu. Zmatená paní na mne volá, kam jdete, vždyť si můžete koupit lístek. Vlídně se na ni koukám a tiše pronáším, tohle nebudu podporovat, když se chováte takto, tak mé peníze nepotřebujete. Poamlu odcházím a slyším za sebou, paní, ale kdyby to tak udělali všichni, tak bychom to mohli zavřít, V duchu si říkám, ano kdyby to tak udělali všichni tak máme po opatřeních. Zábavnou příhodu jsem měla na nádraží v Českém Těšíně, paní u pokladny mi říká, to je tak krásné vidět něčí úsměv a ne jen tupé masky. Ale dejte si pozor,ten strážný tady je bubák, on se na vás vyřítí. Inu ať se vyřítí, uvídíme co se stane. A měla pravdu. Jen zmerčil mou usměvanou tvář, rázným odhodlaným krokem pádloval ke mne. Bral to přískokem, paní vy nemáte masku. S tímhle obrem a s jeho inteligencí se nemá smysl hádat, a tak mlčím a jdu si prohlédnout knihy, které jsou zde k máni. Bubák se nevzdává. Paní jste hluchá? Neodpovídám, tuhle debatu bych nevyhrála. Jer už přímo u mne a řve jako bychom od sebe byli vzdáleni několik kilometrů. Paní vy jste buď úplně blbá a nebo totálně hluchá. Nevydržel to a odešel. Mumlaje si ona je úplně blbá. A měl to ke své spokojenosti vyřešené. A tak si říkám, kdyby to tak udělali všichni, přemohli svou touhu po koncertech, po cestování, ono by ty nařízení o to rychleji pominuly. Ale hold my jsme takové zvláštní stvožení a rádi následujeme aniž bychom kladly otázky a bereme zvůli mocností jako danou. a stavíme se do role obětí. Nikdo si nedovede představit jakou jsem měla radost,. když jsem jednoho dne spatřila venku si hrát děti podobně jako jsem si hrávali i my.

¨