MOJE DOBA KOVIDOVA

Moje doba kovidová, ach tak doba byla zvláštní. Byla jsem v Ostravě, když vypukla ta šílená panika. Od čtvrteční půlnoci. Všichni do masek i venku. Nechápu, jak mohu chytnout nebo roznést kovid v takovém parku. V duchu si představuji, jak na mne virus čeká a zákeřně se chechtá zpoza dubového listí. Ještě pár hodin, předtím, než vyšlo v platnost toto směsné nařízení jdu parkem. Z 10 m na křicí 15 ti leté děvče. Paní, kde máte masku, chcete mne zabít? Nevěřícně na ni koukám. Ten virus musí být přeborníkem ve skákání. Snažím se ji uklidnit a tak na ni křičím stejně hlasitě, to aby mne na tu dálku slyšela. Nařízení platí až od zítřka. Ale zabít mne můžete už dnes. Ach jo, kdfyby to bylo tak lehké, přibylo by jistě masových vrahů. Vypadá to, že mnohio lidí rádo poslouchá. Večer dumám, jak poslechnout, ale ukázat nesmyslnost tohoto nařízení. Už to mám, ušiji si burku. Vytahuji látku a dávám se do díla a představuji si, jak se bude tvářit ona dívčina, až mne potká v noci.

S mou burkou mám hodně legrace. Třeba takové švejkovské vládní nařízení, v kterou dobu, které věkové skupiny mohou chjodit do obchodu. No kdo mi pod burkou bude dokazovat můj věk. Takto dosahuji svobodu. I v autobuse je okolo mne mnoho místa. Přicházím na to, že je to velice zajímavý experiment. Já vidím druhé, ale oni díky tomu, že se mnoju nemají ani oční kontakt jsou zmateni, nemaji žádné reakce. Směji se, pláči a nebo na ně vyplazuji jazyk? Mohou se jenom domnívat.

Vzhledem k tomu, že jsem povahy hravé jsem svou masku trošku vylepšila. Přece jenom mi chybělo obočí. Po krátké době jsem ke své hře zlákala i Danka. Ale věřím, že nás co přislo na to jak si tuto dobu zpříjemnit bylo více.

Rozhodla jsem se odltetět, přece jenom světem bujelo šílenství a já jsem se chtěla vrátit za Standou. Danek mne prosí, mami, vyfoť se mi takto na letišti. V duchu věří, že k tomuto nebudu mát odvahu. Jak moc nezná svou matku. I přes letištní kontrolu jsem hrdě kráčela ve své skvostné burce. Paní to si budete muset sundat, zní naštvaný hlas celníka. Odmitám s tím, že přece nemohu porušit nařázení vlády, co kdybych ho nakazila. Nerada odlétá, nejistota, kam až může zajít davové šílenství mne ničí. I v Americe lidé blázní, někteří mají masku na sobě, ikdyž jedou v autě sami. Je to úsměvné a smutné zároveň. Rok se sešel s rokem a já neočkovaná letím do Čech, na Floridě je již situace lepší , lidé už nenosí masky tak dramaticky a s takovou hysteríí. Florida ráj důchopdců a je tato chřipka neskosila, smrtka neměla žně, za to medía a farfma průmysl ano. V Čechách stále panuje rouškovací mánie. Někteří protestují, jiní poslouchají jako švýcarské hodinky. Do obchodu zásadně chodím bez roušky. Je to zajimavá zkušenost. Některé prodavačky na mne sohlasně kývají, jiné ignorují a najdou se i takové se kterými vedu rozhovory. Paní nemáte roušku, no to vím, paní ale je nařázení vlády, že se musí nosit roušky. Povzdechnu si, no to je možné. Paní, ale bez roušky tady nemůžete být. Košík mám již plný zboží, kouknu na něj, usměji se na prodavačku a říkám Já vás úplně chápu a nebudu vám dělat potíže, nechám vám tedy svůj nákup a odejdu nakoupit jinde. Vždycky se ozvalo, paní, tak to ne , tak to si tady nakupte. Vidina ušlého zisku byla děsivější, než vládní nařízení.¨ A tak vždycky nakoupím bez masky. Jednoho dne dostávám horečky horečku a testy potvrzují, že mám kovid. Jásám, poprve v životě jásám , že jse¨ nemocná. Půl roku po mne nikdo nebude chtít výtěry z nosu. Ta svoboda je úžasná, hlavně mi to vbyjde na odlet. Stojím v řadě na jednu akci, nevěřím svým očím, před vstupem stojí hřmotná paní a všem kontroluje testování, očkovaní a nebo potvrzení o prodělání kovidu. Kam jsme to došli, kam jsme se to nechali dotlačit? Paní se dožaduje mého papíru, kterého jsem hrdým vlastníkem, Pronáším, paní to myslíte vážně? Ano, bez toho vás nepustím. Držím svou linii, když vám papír ukážu odejdu. Tuthle tuto fašistickou diktaturu nebudu podporovat. Paní trvá na svém, poslušně ji ukážu papír, paní je spokojená a kýve mi, tak postupte dále a můžete si koupit lístek. Pomalu ukládám svou propustkovou svátost do tašky a otáčím se k odchodu. Zmatená paní na mne volá, kam jdete, vždyť si můžete koupit lístek. Vlídně se na ni koukám a tiše pronáším, tohle nebudu podporovat, když se chováte takto, tak mé peníze nepotřebujete. Poamlu odcházím a slyším za sebou, paní, ale kdyby to tak udělali všichni, tak bychom to mohli zavřít, V duchu si říkám, ano kdyby to tak udělali všichni tak máme po opatřeních. Zábavnou příhodu jsem měla na nádraží v Českém Těšíně, paní u pokladny mi říká, to je tak krásné vidět něčí úsměv a ne jen tupé masky. Ale dejte si pozor,ten strážný tady je bubák, on se na vás vyřítí. Inu ať se vyřítí, uvídíme co se stane. A měla pravdu. Jen zmerčil mou usměvanou tvář, rázným odhodlaným krokem pádloval ke mne. Bral to přískokem, paní vy nemáte masku. S tímhle obrem a s jeho inteligencí se nemá smysl hádat, a tak mlčím a jdu si prohlédnout knihy, které jsou zde k máni. Bubák se nevzdává. Paní jste hluchá? Neodpovídám, tuhle debatu bych nevyhrála. Jer už přímo u mne a řve jako bychom od sebe byli vzdáleni několik kilometrů. Paní vy jste buď úplně blbá a nebo totálně hluchá. Nevydržel to a odešel. Mumlaje si ona je úplně blbá. A měl to ke své spokojenosti vyřešené. A tak si říkám, kdyby to tak udělali všichni, přemohli svou touhu po koncertech, po cestování, ono by ty nařízení o to rychleji pominuly. Ale hold my jsme takové zvláštní stvožení a rádi následujeme aniž bychom kladly otázky a bereme zvůli mocností jako danou. a stavíme se do role obětí. Nikdo si nedovede představit jakou jsem měla radost,. když jsem jednoho dne spatřila venku si hrát děti podobně jako jsem si hrávali i my.

¨

Když spadne systém

V dnešní době, kdy se ženeme střemhlavě k digitalizaci a jsme do ní zaníceni toliko, že chceme digitalizovat celý náš život, chceme v blahé naději lepších zítřků opustit všechny papíry včetně peněz. |Ano tato idea je tak lákavá. Všude vytáhneme mobil a máme zlatou propustku. Nepotřebujeme nic jiného, s mobilem vlastně už i spíme, je to náš nejlepší kamarád.

Vše probíhá digitálně, všechny dokumenty nám přicházejí v digitální podobě, no život je prostě krásný.

Letím do Čech přes Německo, yměnili mi plánovou trasu letu a tak nezbýva než si objednat covid test. Den před odletem jdu ač nerada na tyčinku do nosu. Výsledek má být do 3 hodin. Raduji se, než dojedu do Miami budu mít výsledky a mohu v klidu projet  nevlídným územím Něměcka. Ouha ani po 3 hodinách, ani po 6 hodinách test nepřichází.  Začínám být mírně nervozní. ale utěšuji se do rána test jistě přijde. S touto naději ulehám v hotelovém pokoji.  Ráno jako adiktivní člověk  jen co otevřu oči koukám do telefonu s nadějí malého dítěte, které očekává dárek od Ježíška pod rozsvíceným vánočním stromečkem.

Ouha nevěřím svým očím, žádná zpráva. Uklidnuji se. je ještě brzo ráno, určitě to přijde po snídani. Nepřislo. Začínám propadat panice a hledám, kde další místo, kde bych si rychle mohla nechat udělat test.

Brouzdám internetem jako splašená, ani jsem nevěděla, že tak rychle umím ´tukat do klávesnice.

Sláva na letišti dělají testy, sice jsou předražené, ale garantují výsledek do 30 min.

¨

Letím odpoledne, ale vydávám se na druhou tyčinku do nosu téměř okamžite, jeden přece neví.¨

Vzpomínám na reklamu na kokosový pamlsek...... dáme si do nosu tyčinku z kokosu...........

|Hned se ty testy lépe snášejí. 

Přiběhnu k testovacímu místu a začínám se cítit jako vykopávka, přihlásit se musím mobilem, To mi zabírá nějak moc času, slečna která se stará o správný chod střediska je zručnější. Co mi vyalo 20 minut ji 2. No cítím se blbě, ale statečně to nedávam na sobě najevo. Ach ta digitalizace, povzdechnu si, ta nás jednou zabije. Ani nevím jak blízko jsem pravdě.¨

Pán v bílem plášti se mi důkladně štourá v nose, Vidím mu jenom oči a tak těžko odhadnou zdali mu to dělá sadisticky dobře a nebo se mstí za tutu neblahou práci, která mu byla přidělena. No schválně, kdo by chtěl trávit den tím , že prozkoumává dutiny přicházejících jak na běžícím páse

Jsem spokojená do 30 min dostanu výsledky a již mne nic nedělí od nástupu do letadla.¨

Sedím v letištní hale a netrpělivě sleduji telefon. 20, 30 , 40 min a nic žádná smska, žádný výsledek testu. 

Ani první testz nepřicházejí - údajně výpadek systému.

Po hodině a půl se odvážím dovolat na testostovací místo. Příjemný hlas v telefonu mi oznamuje, žč mé testy vyšly divně a musím procedůru šťouchání v nose absoluhovat ještě jednou.

Ale paní mi nadšeně sděluje  tentokrát to nebudete platit, uděláme vám ho zadarmo. Cítím se jako bych vyhrála první cenu v loterii.

Běžím přes terminály do testovacího místa. Milá slečna, která mi prve pomáhala v mém neúměrném zápase s telefonem, se na mne schovívavě dívá. A tiše říká nám spadl szstém, jsi negativní, ale my ti nemáme jak doručit výsledky. Váhám a ptám se a co mám dělat

Konejší mne, za 20 min bude systém v provozu a my ti hned výsledky pošleme.

\běž zpátky na terminál a vyčkej.

Kdo čeká ten se dočká, ale já se dočkat nemohla. Už se šibeničně blížila doba kdy musím jít pro palubenku, ale tu mi nikdo nedá, když nebudu mít test. Začínám zuřit i na Německo.

Volám opět na středisko, odpovídá mi milý hlas. 

Váš test vyšel nutrálně, zajdětě si na nový, tentokrát ho nebudete platit.Chytá mne zuřivost, chci mluvit s manažerem. Po chvíli ho dostaávám k telefonu. Opět mi klidným hlasem sděluje, že musím na testy

Paní v telefonu posílám k čertu, ano jsem obhroublá, ale mé nervy jsou již napjaté a můj tep dosahuje úctzhodných výkonů. Nerada, ale sprintuji znovu přes terminály, vřitím se do testovacího střediska jako neřázena střela. Paní nevypadá, že by mne moc ráda viděla. Krčí rameny a říká, náš systém je dole, nemohu vám pomoci. Mé zoufalství dosahuje nekonečných výšin. V duchu se loučím s letenkou. Škemrám, když víte, že mé testy jsou negativní, nemohli byste zavolat na centrálu a sdělit jim to. Paní se na mne dívá jako na otravnou vosu. NO to nemohu. Proč, optám se netrpělivě. No mz na ně nemáme telefon. Mohla byste mi to tedy alespoň vytisknout , táži se. Ne nemohla, nemáme tiskárnu. VItejte v době , kdy vše chce přebrat umělá inteligence. Běžte na terminál, my vám výsledky pošleme. Zoufám, je to jako mluvit do vykotlaného dubu. Vzdávám to, odchazím . Neodcházím však zcela bez boje. Varuji ty co stojí v řadě, ať se jdou otestovat raději jinam. Že taky nemusí letět. Na mém odletovém terminálu, již vše vzdávám a snažím se alespon změnit mou neměnitelnou letenku. Je 15 minut před uzavřenám přepážky a přichází mi sms o negativním testu. Jásám, ale ouha, okénka,u ktrých vydávají palubenky je zavřeno. Lidé jsou nahrazení automaty. Většina jich svítí červeně , je v poruše. U těch, několika málo, které fungují se tlačí zástupy lidí. Znovu ztrácím naději. A tu vidím zřízence, který ty automatické potvorz obsluhuje. Jdu dravě do předu, odchytávám si ho jako vzácnou kořist. Chytám ho za rukáv odhodlaná nepustit. Když tento pracovník kubánského původu vidí mou beznaděj uklidńuje mne, spolu to zvládneme. Dokonce mi i zmení másto a tak najkonbec mám v v letadle 2 mista volné vedle sebe. Mám chuť ho obejmout. Dávám mu alespoň jednu českou minci pro štěstí, Můj vděk je nedozírný. Sláva letím. Letiště Praha Ruzyně, schválne nepoužívám nový nazev naší přistáváci plochy. Jdu si na pás pro zavazadlo. Čekam, čekám , až se pás zastaví. Zřízenec oznamuje To je z tohoto letu všechno, kdo nemá zavazadlo, běžte prosím na zákaznické oddělení. Jak vidno nejsem sama. Řada je jak u řezníka. Paní za přepážkou se mile usměje a krčí vymlouvavě ramenz. Víte, nám spadl systém. My vůbec nevíme, kde vlastně, váš kufr je. Nu což, jsem v Praze, věci někdy dojedou...... po 7mi dnech systém stále neveděl. Jdu do obchodu, zde velký nápis SPADL NAM SYSTEM? KARTY NEBEREME. Ach ty dobo digitalní, ach ty snaho přeját na digitální měnu. To budeme mít ale legrace !!!!!!