Můj letošní návrat do Ameriky, se neobešel bez dobrodružství. Říkala jsem si,
že mi kosmos říká at neletím.
Nicméně jsem tady a užívám si tepla floridského klimatu.
Když už jsem neodletěla z Krakova,
ale parádně se po pár hodinách vrátila do Ostravy.
Abych se nechala hýčkat v péči lékařů. Druhý pokus... Let 21 prosince.
To je tak když má člověk na vybranou.
Letět z Vídně a nebo z Prahy. Vidět vánoční Vídeň by nebylo k zahození.
Standa však se ošíval a zakoupil mi letenku přes Prahu.
Přestup v Dublinu. Musím předeslat, že energie Irska
mne vždycky lákala. Na přestup mezi letadly
jsem měla hodinu a půl. Říkala jsem si.
Nu co dublinské letiště bude malé. To stihnu.
Užila jsem si vánoční Prahy. Pokochala se vánočním
stromem na Staromáku a nasedla do letadla.
Trošku jsem znervozněla. Když let byl 30 min zpožděn.
Danek mne přes telefon uklidňoval.
Mami neboj oni to zpoždění doženou.
Let byl klidný a loudavý.
Zpoždění nabralo 50 min a my stále ve vzduchu.
S hodinovým průtahem dosedáme na přistávací plochu.
Přijíždí pro nás autobus a já volám Dankovi to nezvládnu.
On mne uklidňuje. Předbíhej se , to zvládneš.
Počítám drahocenné minuty a sprintuji přes letiště.
Které není vůbec malé, ale spíše velmi rozsáhlé.
Ono Irové rádi sportují a tak i letiště se podobá
běžecké dráze.
To že se cpu do jiného terminálu by nevadilo.
Ono by odtamtud asi nějaké letadlo někam letělo,
ale to že nemám palubenku vadí.
A tak jsem nemilosrdně
vykázána mimo prostor . Mám hledat svou leteckou
společnost. Je ještě 10 min. do odletu. Je mi jasné,
že to nestihnu. Ale Danek mne povzbuzuje ,
nevzdavej to. Poslušně utíkám letištěm a
strhávám veškeré rekordy v běhu na
krátkou trasu. Na dlohou mi již dochází dech.
Přiibíhám k okénku norských aerolinek.
Tam nikdo. Co by tam asi tak dělali.
Letadlo je na
runway, motory mu již jistě burácí a železný
oř se již jistě připravuje ke svému vzletu. Standa
bere telefon do ruky a nabádá mne. Tak začni brečet,
utikej na letištní plochu.... Zapíná mé rozumové
myšlení a klidně se ho ptám a komu tu mám brečet?
Letadlo je fuč. Standa se nevzdává tak dělej něco.
Neříká však co. Usedám na bobek. Připojují se k WiFi
a zjišťuji že dnes už nikam nepoletim.
Jdu si hledat hotel. Standa a Danek hledají
další letenku. Nakonec mi vítězoslavně volají.
Poletíš zítra do Reykjavíku a pak na Floridu.
Bylo nás více komu tento zázračný let uletěl.
Mnozí chtěli spát na letišti a držet se pospolu.
Vidina vánočního Dublinu je lákavá. Říkám si,
že by mě přání videt kousek irské půdy se plnilo t
ak rychle? Člověk by měl dávat pozor na to co si přeje.
Kdyz se to splní nemusí vědět co s tím. A tak nasedám
do autobusu a nechávám se unášet tmou do centra.
Dublin má neobyčejně kouzlo. Staré domy nechávají
mou fantazii plout. Jaký tu byl život dříve? Jistě ne
jednoduchý. Byli však lidé schopni udržet si radost?
Jestli zde bylo i dříve toliko hospod jako dnes,
tak jistě ano. Na každém rohu slyším ruštinu a polštinu.
Jsem vůbec v Dublinu?
Muslimský obchod s jídlem mi vtira jinou otázku.
Nebo jsem v středním východě? Dublin
zdobí vánoční světla, vánoční stromy a
lidé brouzdají po ulici. Dudáková tklivá
píseň se táhne ulici. Moje krátké zastavení
konci. Je třeba jít spát. Hotýlek je dům z 20
let, kteremu majitele zachovali jeho poetiku.
Na letiště jedu raději velmi brzy. Nevím jak
by se a standa tvářil, kdybych zmeškala i tento let.
Asi moc nadšený by nebyl. Let do Reykjavíku byl
klidný a já si říkala, už se snad nemůže nic stát.
Letadlo na Floridu poloprazdne. Už jsme všichni
nalodění, když přijde ochranka a chce po mně
palebuneku a pas. Otřásla se mnou vidina Reykjavíku.
Říkám si. No nedes se. Tady jsi ještě nebyla, třeba
je to zajímavé město. Ale po chvíli paní proběhne
řekne vše je v pořádku.
Dveře letadla se zavřou
a my za chvíli klouže vzduchem. Pod námi se
prostira drsná krajina tohoto koutů světa. Ti a
tam stoupají že země kužely páry a dýmu.
Jsem na Floridě. Mě poslední letošní dobrodružství
šťastné skončilo. Na gauči se rozvaluje poklidné náš
pes.
Je tiché ráno. Stromek svítí a na stole plápolá
plamen svíčky. Rodí se takto magie okamžiku?
