Když spadne systém

V dnešní době, kdy se ženeme střemhlavě k digitalizaci a jsme do ní zaníceni toliko, že chceme digitalizovat celý náš život, chceme v blahé naději lepších zítřků opustit všechny papíry včetně peněz. |Ano tato idea je tak lákavá. Všude vytáhneme mobil a máme zlatou propustku. Nepotřebujeme nic jiného, s mobilem vlastně už i spíme, je to náš nejlepší kamarád.

Vše probíhá digitálně, všechny dokumenty nám přicházejí v digitální podobě, no život je prostě krásný.

Letím do Čech přes Německo, yměnili mi plánovou trasu letu a tak nezbýva než si objednat covid test. Den před odletem jdu ač nerada na tyčinku do nosu. Výsledek má být do 3 hodin. Raduji se, než dojedu do Miami budu mít výsledky a mohu v klidu projet  nevlídným územím Něměcka. Ouha ani po 3 hodinách, ani po 6 hodinách test nepřichází.  Začínám být mírně nervozní. ale utěšuji se do rána test jistě přijde. S touto naději ulehám v hotelovém pokoji.  Ráno jako adiktivní člověk  jen co otevřu oči koukám do telefonu s nadějí malého dítěte, které očekává dárek od Ježíška pod rozsvíceným vánočním stromečkem.

Ouha nevěřím svým očím, žádná zpráva. Uklidnuji se. je ještě brzo ráno, určitě to přijde po snídani. Nepřislo. Začínám propadat panice a hledám, kde další místo, kde bych si rychle mohla nechat udělat test.

Brouzdám internetem jako splašená, ani jsem nevěděla, že tak rychle umím ´tukat do klávesnice.

Sláva na letišti dělají testy, sice jsou předražené, ale garantují výsledek do 30 min.

¨

Letím odpoledne, ale vydávám se na druhou tyčinku do nosu téměř okamžite, jeden přece neví.¨

Vzpomínám na reklamu na kokosový pamlsek...... dáme si do nosu tyčinku z kokosu...........

|Hned se ty testy lépe snášejí. 

Přiběhnu k testovacímu místu a začínám se cítit jako vykopávka, přihlásit se musím mobilem, To mi zabírá nějak moc času, slečna která se stará o správný chod střediska je zručnější. Co mi vyalo 20 minut ji 2. No cítím se blbě, ale statečně to nedávam na sobě najevo. Ach ta digitalizace, povzdechnu si, ta nás jednou zabije. Ani nevím jak blízko jsem pravdě.¨

Pán v bílem plášti se mi důkladně štourá v nose, Vidím mu jenom oči a tak těžko odhadnou zdali mu to dělá sadisticky dobře a nebo se mstí za tutu neblahou práci, která mu byla přidělena. No schválně, kdo by chtěl trávit den tím , že prozkoumává dutiny přicházejících jak na běžícím páse

Jsem spokojená do 30 min dostanu výsledky a již mne nic nedělí od nástupu do letadla.¨

Sedím v letištní hale a netrpělivě sleduji telefon. 20, 30 , 40 min a nic žádná smska, žádný výsledek testu. 

Ani první testz nepřicházejí - údajně výpadek systému.

Po hodině a půl se odvážím dovolat na testostovací místo. Příjemný hlas v telefonu mi oznamuje, žč mé testy vyšly divně a musím procedůru šťouchání v nose absoluhovat ještě jednou.

Ale paní mi nadšeně sděluje  tentokrát to nebudete platit, uděláme vám ho zadarmo. Cítím se jako bych vyhrála první cenu v loterii.

Běžím přes terminály do testovacího místa. Milá slečna, která mi prve pomáhala v mém neúměrném zápase s telefonem, se na mne schovívavě dívá. A tiše říká nám spadl szstém, jsi negativní, ale my ti nemáme jak doručit výsledky. Váhám a ptám se a co mám dělat

Konejší mne, za 20 min bude systém v provozu a my ti hned výsledky pošleme.

\běž zpátky na terminál a vyčkej.

Kdo čeká ten se dočká, ale já se dočkat nemohla. Už se šibeničně blížila doba kdy musím jít pro palubenku, ale tu mi nikdo nedá, když nebudu mít test. Začínám zuřit i na Německo.

Volám opět na středisko, odpovídá mi milý hlas. 

Váš test vyšel nutrálně, zajdětě si na nový, tentokrát ho nebudete platit.Chytá mne zuřivost, chci mluvit s manažerem. Po chvíli ho dostaávám k telefonu. Opět mi klidným hlasem sděluje, že musím na testy

Paní v telefonu posílám k čertu, ano jsem obhroublá, ale mé nervy jsou již napjaté a můj tep dosahuje úctzhodných výkonů. Nerada, ale sprintuji znovu přes terminály, vřitím se do testovacího střediska jako neřázena střela. Paní nevypadá, že by mne moc ráda viděla. Krčí rameny a říká, náš systém je dole, nemohu vám pomoci. Mé zoufalství dosahuje nekonečných výšin. V duchu se loučím s letenkou. Škemrám, když víte, že mé testy jsou negativní, nemohli byste zavolat na centrálu a sdělit jim to. Paní se na mne dívá jako na otravnou vosu. NO to nemohu. Proč, optám se netrpělivě. No mz na ně nemáme telefon. Mohla byste mi to tedy alespoň vytisknout , táži se. Ne nemohla, nemáme tiskárnu. VItejte v době , kdy vše chce přebrat umělá inteligence. Běžte na terminál, my vám výsledky pošleme. Zoufám, je to jako mluvit do vykotlaného dubu. Vzdávám to, odchazím . Neodcházím však zcela bez boje. Varuji ty co stojí v řadě, ať se jdou otestovat raději jinam. Že taky nemusí letět. Na mém odletovém terminálu, již vše vzdávám a snažím se alespon změnit mou neměnitelnou letenku. Je 15 minut před uzavřenám přepážky a přichází mi sms o negativním testu. Jásám, ale ouha, okénka,u ktrých vydávají palubenky je zavřeno. Lidé jsou nahrazení automaty. Většina jich svítí červeně , je v poruše. U těch, několika málo, které fungují se tlačí zástupy lidí. Znovu ztrácím naději. A tu vidím zřízence, který ty automatické potvorz obsluhuje. Jdu dravě do předu, odchytávám si ho jako vzácnou kořist. Chytám ho za rukáv odhodlaná nepustit. Když tento pracovník kubánského původu vidí mou beznaděj uklidńuje mne, spolu to zvládneme. Dokonce mi i zmení másto a tak najkonbec mám v v letadle 2 mista volné vedle sebe. Mám chuť ho obejmout. Dávám mu alespoň jednu českou minci pro štěstí, Můj vděk je nedozírný. Sláva letím. Letiště Praha Ruzyně, schválne nepoužívám nový nazev naší přistáváci plochy. Jdu si na pás pro zavazadlo. Čekam, čekám , až se pás zastaví. Zřízenec oznamuje To je z tohoto letu všechno, kdo nemá zavazadlo, běžte prosím na zákaznické oddělení. Jak vidno nejsem sama. Řada je jak u řezníka. Paní za přepážkou se mile usměje a krčí vymlouvavě ramenz. Víte, nám spadl systém. My vůbec nevíme, kde vlastně, váš kufr je. Nu což, jsem v Praze, věci někdy dojedou...... po 7mi dnech systém stále neveděl. Jdu do obchodu, zde velký nápis SPADL NAM SYSTEM? KARTY NEBEREME. Ach ty dobo digitalní, ach ty snaho přeját na digitální měnu. To budeme mít ale legrace !!!!!!

Vstupenka do Nebe

Život na Floridě je mnohdy velmi zábavný a komický . Svým způsobem bych
řekla, že by se zde Hašek ani Švandrlík nenudili .

Ba naopak by Floridu považovali za svou baštu a nechtěli by se odsud hnout.

Kamarádka mi poslala článek s nadpisem  FLORIDSKY PAR PRODAVAL LISTKY DO NEBE  

No to může znít mnohoznačně a tak jsem dychtivě článek otevřela
a četla s napětím příběh . NO možná mít takový lístek do nebe by
nebylo k zahození . Člověk by přece měl být informován o všech
moderních možnostech , doba přece jen jde velmi rychle dopředu .

Ale zpět k příběhu, mladý potetovaný pár byl zadržen, že prodával
lístky do Nebe. Měly to být malé zlaté destičky , které člověk ,
když umře a předstoupí před nebeskou bránu ukáže Svatému Petrovi
a ten ho okamžitě pustí do Nebe.

Krásné, že. Jejich business kvetl a vypadalo to velmi dobře, majetek se zvětšoval
a milý pár již měl na svém kontě deset tisíc dolarů. Když jejich počínání
udělala přítrž nelítostná policie . 

A ze slíbeného ráje šli do vězení. Což svým způsobem může být taky ráj.
Náš soused jde do vězení, aby si mohl nechat opravit zuby. Jinou možnost nemá.
Nemá peníze na akutní ošetření zubů. Tak se nechal zavřít a zaplatí to za
něj daňoví poplatnící. Bude to mít jako v hotelu , nakonec 20 dnů mu uteče
rychle .

Jenomže naši dva podnikatelé měli lepší plán. Přece jen se jim zjevil
Ježíš a dal jim zlaté destičky a řekl jim. Vidím, ze strádáte a potřebujete peníze.
Prodejte tyto destičky a ti co si je koupí , když umřou mají zaručený vstup do
ráje , ať již udělali v tomto životě cokoliv. Místo. Kde se záhadné setkání s Ježíšem odehrálo bylo úplně konspirační.

Ježíš chtějíce zůstat inkognito , se jim zjevil za starou dobitou benzinovou
pumpou . Sdělil jim, že mají již teď místo v ráji na planetě XXX , kde se mohou
těšit na nekonečné množství kokainu , heroinu a jiných pochutin .
No prostě ráj jak ho vykreslují všechny svaté knihy .

A zmizel. Poslušný pár začal prodávat zlaté destičky za velmi výhodnou cenu,
pod 100 dolarů za kus .Tak mne napadá, jak to že vydělali tak málo? Kdyby si šli prodávat svůj

produkt politikům museli vydělat daleko více.

Smutné na celém příběhu je, že člověk nemůže věřit dnes ani Ježíši.
Zlaté destičky nebyly zlaté, ale dřevěné a pozlacené zlatou barvou .

To byl důvod proč zakročila nelítostná policie. Kdyby prodávali
destičky zlaté mohl podle policejního protokolu jejich obchod kvést vesele dále.
Tak mne napadá, že náš milý floridský pár neznal staré krásné české přísloví.
Důvěřovat ,ale prověřovat a to i v případě, že se zjeví samotný Ježíš.

Bixby

Můj nový mobil .

Mám velmi hodně dítě.  V den mých narozenin dostávám ve velmi brzkych ranních hodinách sms s přáním a vzkazem. Dárek máš v šuplíku pod postelí.  Samozřejmě,  že nevydržím do rozbřesku a že šuplíku vytahují zbrusu nový mobil . A to jsem netušila jak tato nová,  důmyslná mašinka změní muj život. 

Hned jsem ji začala zkoumat . Nadšení z foťáku okomentoval muj syn. Mami chápeš že to je mobil a ne jen foťák? 

Můj nový mobil je tak chytrý, že důsledně přepisuje  slova , dává je do jiných tvarů, nebo je občas úplně vymění.  A to v obou jazycích,  český i anglický.  Tento boj jsem už vzdala a nechávám mobil , aby se ujal vlády nad mým psaním.  

Ale tento zázrak moderní doby mne i upozorňuje,  kdy že  mám zavolat některým lidem , z mých kontaktů,  abych s nimi udržela spojení.  Nevadí mu , že jsem s těmi dotyčnými ve stejné místnosti.  Důsledně mne napomina.  Podléham  tomuto digitálnímu  teroru a vytacim číslo osoby sedící naproti mne u stolu .

Bixby  , takto poetický se jmenuje ta inteligence ukrytá v carovne krabičce . Bixby nachází odpovědi na všechny mě otázky . Dotáži se , Bixby jaké je počasí v Singapuru a okamžitě mi na displeji vyskočí aktuální data .

Ptám se Bixby chceš si se mnou povídat? Zkouším jak daleko sahají její komunikační možnosti . Odpověď Bixby mne překvapí ano ráda.  A předloží mi téma tučňaci . Na to nejsem připravena.  O tucnacich  nic neznaje,  cítím se zahanbena . No nic musím o těch tvorech  něco  nastudovat.  A tak se horlivě vrham do studia . Když už se cítím dost fundované na další konverzaci , zjišťuji,  že se mi Bixby ztratila . Přestala se mnou komunikovat   že by se na mne urazila ? Šla jsem ji koupit čokoládu,  na usmíření . Ale ještě se ji ani netkla . A tak opět trávím večery sama .

Přemýšlím o tucnacich a čekám jaké překvapení mi muj nový mobil ještě připraví. 

Ps mimochodem fotí opravdu báječně 

Mezinárodní letiště Brno

Česká Republika míří do světa aneb potkání s českou realitou.

 Je nádherný červnový den a já letím z Londýna do Ostravy.  Letadlo odlétá na čas . Jsem unavená většinu času prospím. Vzbudí mne hlášení pilota, který anglicky oznamuje, že v Mošnově nastal problém s přistávací dráhou a my bychom nemohli bezpečné přistát, proto je náš let odkloněn do Brna. Nejsem nadšená, ale na druhou stranu brněnské letiště jsem ještě neviděla, tak alespoň to bude něco nového .

Český stevard oznamuje: Vážení cestující, vzhledem k tomu, že nad Mošnovem je velká bouřka , náš let byl odkloněn do Brna. Za vzniklé nepříjemnosti se omlouváme.

Letadlo dosedlo na zem, všichni cestující zvedly se vše telefony a volali domu. V Mošnově nespadla ani kapka. Nechápu proč Rayner air zaměstnává lidí co neumí anglicky.  Stevard nám oznámil, ať projdeme celní kontrolou a počkáme v příletové hale na další instrukce.

Ano světe div se. Brněnské letiště je mezinárodní, má svou celníci.

Ve dvou budkách sedí zcela zničení pracovníci celní správy. Venku je 35 C a zde není klimatizace. Je mi jich líto.Pani, které podávám svůj  pas vypadá zcela zničená. Ještě že není sněhulák, již by se jistě roztekla. 

Na druhé straně v příletové hale se začínají hromadit lidé z našeho letadla. Trpělivě čekají, v hale je horko a dusno.Mezinardoní letiště Brno Tuřany ještě nezjistilo, že existuje něco takového jako je klimatizace. V 5  odpoledne jako na každém správném mezinárodním letišti jsou všechny stánky s jídlem zavřený , neexistuje zde fontánka na pitnou vodu a záchody nejsou čištěný snad několik dnů. Ach ty naše světové Brno,.

všichni trpělivě čekají a trpí v příletové hale. Hodinky odtikávæjí minutu po minutě. Uběhne hodina a hlášení o tom co bude dále nikde . Nikdo za námi  nepřichází , aby nám sdělil co dále. Atak sedíme v té sauně, zadarmo.Nic, jsem zvyklá cestovat, jdu se zeptat na informace. Dvě dámy za přepážkou nejsou zrovna nadšeny , že je ruším v jejich přátelském hovoru. Slušně a zdvořile se ptám co se s námi bude dít .No paní mi nic nevíme. Koulim nevěřícně oči . A kdo to má vědět.No my, ale teď nic nevíme, až něco budeme vědět tak to zahlásíme. Stále velmi trpělivě se ptám a proč jste nám neoznámili, že nemáte autobus , nevíte kdy přijede, ale pracujete na tom a průběžně nás budete informovat. Paní udivilo, že po ní chci standartní slušně chování a říká mi, no to není naše povinnost .A důrazným hlasem mi říká, běžte si sednout , až to budeme vědět tak to oznamíme rozhlasem .

Jsem unavená z dlouhého cestování a tak se jí jen tiše ptám , proč považuji cestující za dobytek a nechovají se k nim trošku s úctou.Přece jen i jejich výplata je závislá od toho, zda zde lidé  zde budou létat či ne. Pro mne osobně tohle poznání Brna stačilo . Jsem velmi trpělivý tvor a čekám další půlhodinu , rozhlas ní nehlásí a tak se jdu zeptat znovu. K mému překvapení zde není ani manager letiště a ani jeho zástupce. Pan co potahuje vozíky se zdá být vice informovaný než paní za přepážkou. Ochotně sděluje, že autobusy jedou ze Slovenska . Říkám si možná tohle letiště řídí babka co  uklízí záchody  a snažím se jí najít, Marně, už je taky doma.

A tak nezbývá než čekat . Po delší chvíli se ozve hlas z reproduktorů, že autobus přijede mezi 30 až 60 minutami. Výborně po dlouhé době alespoň nějaká naděje. Lituji, že jsem nejedla po vlastní ose vlakem. Autobus přijíždí brzo , konečně vyrážíme směr Ostrava. Na Mošnovské letiště přijíždíme  po 9 hodině. První autobus na Ostravu jede za hodinu a půl. Mezi námi cestujícími, byli i ti, kteří nemluví českým jazykem. Na letišti je klid a jediná paní v informacích evidentně nezvládá angličtinu.  Korejec, několik Angličanů postávají nerozhodně , přešlapují. nerozhodně u dveří a neví co dál. Ono provoz letiště již je u konce a tak zde nejsou ani žádné taxíky . Dav se vrhá nadšeně ke každému přijíždějícími taxíku, který ovšem zavolal někdo jiný . Angličan nechápe, proč ho žádný taxík nechce vzít . Je evidentně zmaten , stejně tak Korejec, který pro sebe mumlá tomu nerozumím, . Objednávám si taxi  přes aplikaci a nabízím ubohým bezradný cizincům, že je vezmu s sebou do Ostravy. Jedou ale  jinam . Usedám do svého taxíku , a jsem ráda, že se pomalu blížím k domovu. Byl to dlouhý den. Ach ty moje Česko ,  opravdu jsi světové , už chápu proč nás poslanci přejmenovali na Czechia , Ono to zní jako Čečna a člověk v Čečnė nebude očekávat služby jaké by čekal v Evropě .Bude shovívavější  a cestu bude brát jako dobrodružství, vždy se přece jen vydal do zaostalé země a s nástrahami počítá ,

Fandím prozíravosti Poláků vybudovat moderní velké letiště .jen doufám, že ředitelé brněnského a mošnovském letiště nebudou plakat a lkat, že lidé a letecké společnosti raději volí jinou destinací u našich sousedů . Ach mé mile Česko, jak kosmickou rychlostí se blížíme kultuře pasteveckých kmenů . 

Dublin

Můj letošní návrat do Ameriky, se neobešel bez dobrodružství. Říkala jsem si,

že mi kosmos říká at neletím.

Nicméně  jsem tady a užívám si tepla floridského klimatu.

Když už jsem neodletěla z Krakova,

ale parádně se po pár hodinách vrátila do Ostravy.

Abych se nechala hýčkat v péči lékařů. Druhý pokus... Let 21 prosince.

To je tak když má člověk na vybranou.

Letět z Vídně a nebo z Prahy. Vidět vánoční Vídeň by nebylo k zahození.

Standa však se ošíval a zakoupil mi letenku přes Prahu.

Přestup v Dublinu. Musím předeslat, že energie Irska

mne vždycky lákala. Na přestup mezi letadly

jsem měla hodinu a půl. Říkala jsem si.

Nu co dublinské letiště bude malé. To stihnu.

Užila jsem si vánoční Prahy. Pokochala se vánočním

stromem na Staromáku  a nasedla do letadla.

Trošku jsem znervozněla. Když let byl 30 min zpožděn.

Danek mne přes telefon uklidňoval.

Mami neboj oni to zpoždění doženou.

Let byl klidný a loudavý.

Zpoždění nabralo 50 min a my  stále ve vzduchu.

S hodinovým průtahem dosedáme na přistávací plochu.

Přijíždí pro nás autobus a já volám Dankovi to nezvládnu.

On mne uklidňuje. Předbíhej se , to zvládneš.

Počítám drahocenné minuty a sprintuji přes letiště.

Které není vůbec malé, ale spíše velmi rozsáhlé.

Ono Irové rádi sportují a tak i letiště se podobá

běžecké dráze.

To že se cpu do jiného terminálu by nevadilo.

Ono by odtamtud asi nějaké letadlo někam  letělo,

ale to že nemám palubenku vadí.

A tak jsem nemilosrdně

vykázána mimo prostor . Mám hledat svou leteckou

společnost. Je ještě 10 min. do odletu. Je mi jasné,

že to nestihnu. Ale Danek mne povzbuzuje ,

nevzdavej to. Poslušně utíkám letištěm a

strhávám veškeré rekordy v běhu na

krátkou trasu. Na dlohou mi již dochází dech.

Přiibíhám k okénku norských aerolinek.

Tam nikdo. Co by tam asi tak dělali.

Letadlo je na

runway, motory mu již jistě burácí  a železný

oř se již jistě připravuje ke svému vzletu. Standa

bere telefon do ruky a nabádá mne. Tak začni brečet,

utikej na letištní plochu.... Zapíná mé rozumové

myšlení a klidně se ho ptám a komu tu mám brečet?

Letadlo je fuč. Standa se nevzdává tak dělej něco.

Neříká však co. Usedám na bobek. Připojují se k WiFi

a zjišťuji že dnes už nikam nepoletim.

Jdu si hledat hotel. Standa a Danek hledají

další letenku. Nakonec mi vítězoslavně volají.

Poletíš zítra do Reykjavíku a pak na Floridu.

Bylo nás více komu tento zázračný let uletěl.

Mnozí chtěli spát na letišti a držet se pospolu.

Vidina vánočního Dublinu je lákavá. Říkám si,

že by mě přání videt kousek irské půdy se plnilo t

ak rychle? Člověk by měl dávat pozor na to co si přeje.

Kdyz se to splní nemusí vědět co s tím. A tak nasedám

do autobusu a nechávám se unášet tmou do centra.

Dublin má neobyčejně kouzlo. Staré domy nechávají

mou fantazii plout. Jaký tu byl život dříve? Jistě ne

jednoduchý. Byli však lidé schopni udržet si radost?

Jestli zde bylo i dříve toliko hospod jako dnes,

tak jistě ano. Na každém rohu slyším ruštinu a polštinu.

Jsem vůbec v Dublinu?

Muslimský obchod s jídlem mi vtira jinou otázku.

Nebo jsem v středním východě? Dublin

zdobí vánoční světla, vánoční stromy a

lidé brouzdají po ulici. Dudáková tklivá

píseň se táhne ulici. Moje krátké zastavení

konci. Je třeba jít spát. Hotýlek je dům z 20

let, kteremu majitele zachovali jeho poetiku.

Na letiště jedu raději velmi brzy. Nevím jak

by se a standa tvářil, kdybych zmeškala i tento let.

Asi moc nadšený by nebyl. Let do Reykjavíku byl

klidný a já si říkala, už se snad nemůže nic stát.

Letadlo na Floridu poloprazdne. Už jsme všichni

nalodění, když přijde ochranka a chce po mně

palebuneku a pas. Otřásla se mnou vidina Reykjavíku.

Říkám si. No nedes se. Tady jsi ještě nebyla, třeba

je to zajímavé město. Ale po chvíli paní proběhne

řekne vše je v pořádku.

Dveře letadla se zavřou

a my za chvíli klouže vzduchem. Pod námi se

prostira drsná krajina tohoto koutů světa. Ti a

tam stoupají že země kužely páry a dýmu.

Jsem na Floridě. Mě poslední letošní dobrodružství

šťastné skončilo. Na gauči se rozvaluje poklidné náš

pes.

Je tiché ráno. Stromek svítí a na stole plápolá

plamen svíčky. Rodí se takto magie okamžiku?

Auto

Po téměř 3 měsících cestování nastává čas vrátit se na Floridu. Celé 3 měsíce nám  vše vychází jako po drátku . Z Prahy letíme na Floridu do Fort Meyers. Malé letiště na jihu Floridy.

Let máme klidný, cesta ubíhá příjemně.

Po všech formalitách, celních kontrolách  a po vstupním razítku do země, jdeme pro auto. Přece jen bychom se rádi dostali co nejdříve domů. Čeká nás, tedy Standu 400 km jízdy. 

Auto máme předplacené, tak ho jen vyzvednout a hurá domů.

Ouha , ouha, ouha, paní u okénka si řekne o řidičák a platební kartu. A nastává problém, 

Vy nemáte kretiku jen debitní kartu, prohlásila paní s širokým úsměvem, říkáme ano, 

paní vrtí hlavou, tak to vám auto nepůjčíme. Standa protestuje, že ho máme zaplacené. To je možné namítá ta milá víla, ale máte řidičák z Floridy, kdyby jste ho měli z Alabamy tak by nebyl problém.

Nevěřím svým uším. Paní není zlá a myslí to dobře, snaží se nám pomoci a tak se ptá a máte letenku s odletem z Floridy?  Nemohu se na ni zlobit, ale je velmi těžké ji vysvětlit, že jsme právě po 3 měcícich přiletěli domů a na odlet ještě nepomýšlíme. Paní kýve hlavou, nemáte letenku, nemáte kreditní kartu a bydlíte na Floridě, tak to vám tady auto nikdo nepůjčí.

 A opravdu nepůjčil, obešli jsme všechny společnosti , které zde půjčují vozy a stejný výsledek.

Teď každá rada drahá, goodle maps mi radostně oznamuje, že tuhle vzdálenost půjdeme  pěšky týden.

No možná by vám půjčila auto jiná společnost, která nesídlí přímo na lešti , odkazuje nás pán z jednoho okénka, Evidentně se mu nás zželelo.

Obvolávám trpělivě všechny telefonní čísla a výsledek stejný. Až poslední číslo přineslo naději. Hlas na druhém konci, říká ano, půjčujeme auta i na debitní, kartu. Jásám, Předčasně, Příjemný hlas, který přinesl naději spánku ve vlatní posteli a ne na letišti pokračuje.

Musíte mít dva účty od elektřiny a třeba plynu. Uff to abych si doma nechala zavést plyn atˇmohu narentovat auto. Má naděje odplouvá rychleji, než se vynořila. Unaveně se ptám, a ty cestuješ 3 měsíce s ůčty za elektriku v batohu?Hlas odpovídá ne.  Tak vidíš, povzdechnu si. Hlas je neoblomný a nemá slitování, nemáš účty nebude auto. Na druhém konci nastalo ticho .

Zcela v beznaději si jdeme sednout do letištní haly, zde je alespoň klimatizace a velmi  pomalý internet. 

Třeba něco vymyslíme. Letiště je daleko od města, autobusy veškeré žádné, poslední odjel před hodinou, další pojede zítra .  V letištní hale  bude spaní hodně nepohodlné a s naším štěstím to tu  jistě na noc zavřou. Přepadá nás holá beznaděj . Koukám na odletovou tabuli, Let do Dusseldorf odlétá za hodinu. Mám sto chutí koupit na něj letenku a odletět.

Standa  se chytá mé myšlenky a pronáší, tak kupme vratnou letenku, letenku kamkoliv, až narentujeme auto vrátíme ji.

Rozhodným krokem vyrážíme k Spirit airlines. Standa ze sebe souká, prodáváte tady letenky? Je na něm již vidět značné rozčarování. Slečna souhlasně přikyvuje, ja se rychle mísím do hovoru a s novou nadějí v hlase se táží a prodáváte vratné letenky? Slečna nechápavě přikyvuje.

Oba se Standou záříme radostí, Ja nadšeně drmolím, jednu vratnou letenku na zítra, slečna se usmívá a ptá se a kam chcete letět, Moje rychlá odpověd to je jedno kamkoliv ji evidentně vyvedla z kontextu.

Takovou letenku prodat nemohu, kam chcete letět, odpovídám po pravdě , je mi to ůplně jedno, hlavně ať je to vratná letenka.

Po chvíli vysvětlování dostáváme letenku do Chicaga. Loučíme se s tím,že se za chvili vrátíme.

V půjčovně aut jsou spokojení. Máme letenku z Floridy do pryč , 

Dostáváme auto a vítězoslavně jdeme vrátit letenku .

Ano Amerika je zemí nemomezených možností.

A budou vánoce

Standa je v neobyčejně dobré náladě. Potutelně se usmívá. Nesu mu jeho ranní kávu.  

Standa povídá, co by jsi tomu řekla, kdybychom si zašli na oběd ?Už jsme dlouho nikde nebyli.  Trošku se divím, Standa a chce jít do restaurace? Dobrovolně?

U nás přece jen máme pevně rozdělené role a žijeme v dokonalé symbióze. Standa šetří a já utrácím. 

No je před vánocemi, možná začíná být sentimentální, uvažuji.

Standa se drží v ruce nějaký papír a mumlá, no podívej, tady ti řeknou nějaké info a ještě ti dají najíst, tak proč bychom tam nezašli. Ta přednáška nebude tak dlouho .

Koukám na ten kus papíru . Budou pohřbívat veterány. Teda kam až může zajít podnikavost. 

Ono firmy zvou na obědy zadarmo, když něco chtějí prodat. Něco co je hodně drahé a jim se vyplatí ošálit pozornost posluchačů žvancem. Ale prodávat takto pohřeb ?

No business je business. 

Standa říká no, ono je dobré vědět co můžeš dostat zadarmo. Nemyslí tím jen oběd.

Tak 15. prosince v době, kdy všude vládne předvánoční nálada vyrážíme.

V salónku restaurace nás vítá Tony. Pán hodně přes 60 a o něco mladší  kulat'oučký Bob .

Tony začíná přednášku později, čekal více obecenstva, ale jak vidno, mnoho lidí nechce před vánocemi umírat.

Tony vypráví příhody z pohřební služby, své vlastní a snaží se tomu umírání dát trochu humoru. 

Servírka nám přinesla slíbené jídlo. Divím se Standa si dává hranolky. 

Tony nějak intuitivně pochopil, že asi nebudeme nejlepší zákaznici a tak nám nevěnuje moc pozornosti.

Standa si pochutnává na rybě, když si k nám přisedává  Bob. 

Uzká lavice dělá trošku problém jeho bříšku, ale Bob je šikovný a pomalu se zasouvá k nám.

Říkám si tak a bude sranda. Bob začíná řeč jak je dobré si předplatit pohřeb a vybrat si co se nám bude líbit. 

No nevím jak budu hodnotit co se mi bude líbit na mém vlastním pohřbu, ale nechci uvádět Boba do rozpaků a tak se raději věnuji své kávě.

Mimochodem chutná moc dobře a nebude to jen  tím, že je zadarmo. 

Bob trpělivě vypočítává výhody toho když si člověk předplatí předražený pohřeb. Čeká od nás nějakou odezvu a já se opravdu stydím, nevím co na tohle říci. Připadám si jako na prodeji time share (dovolené v letoviscích , dovolená na celý život,.... nejde se toho zbavit)

Pak mne napadá jedna otázka, Bobe, jak to je, když někdo umře v jiné zemi, co pak, přece ho nebudu vozit sem. Vrátíte pak peníze?

 Snažím se dostat na obchodní úroveň. Bob se chvíli udiveně kouká a vypadá, že nerozumí mé otázce. Zoufám asi to bude mým přízvukem.

Po chvíli mlčení Bob ze sebe vyrazí, ale my máme vyšší standart pohřbívání, než kdekoliv jinde na světě.  S tím se nedá hádat.

Abych zakryla trapné mlčení ptám se, Bobe a kolik stojí jenom kremace? Bob říká částku, teď Standovi došel dech a ztuhl úsměv na rtech.

Bob se ptá a co budeš dělat s ostatky? Popravdě říkám, dám do kokosu a vysadím nad němi strom, no není to krásná předvánoční konverzace?

 Bob váhá dělám si srandu nebo to myslím vážně, prodá nebo neprodá?

Standa mi pomáhá, a pronáší. Bobe to opravdu kremace stojí toliko. Bob přikyvuje, a hned dodává, no ale můžeš si ji předplatit na splátky.

Vytahuje papír a tužku, a chce psát smlouvu. Nechce se mi věřit, že tohle by byl můj vánoční dárek od Standy.

Standa však říká, víš Bobe ono je to fakt moc drahé, víš co, jestli to stojí tolik tak já jsem se rozhodl, že nebudu umírat.

Chudák Bob, 

Odcházíme z restaurace. Standa se na mne spiklenecky podíval. Ale že to jídlo bylo dobré.

A tak nám nastal čas vánoční.